Po čtyřech ostrovních dovolených (loni, pouze tuzemsko a Tatry) jsme zase vyrazili do Alp. Už vloni jsme měli namířeno do italských Alp, údolí Valle d’Aosta, obec Valtournenche. Letos jsme jen změnili základní tábor. V čase objednávání nebylo jasno, jak budou otevřeny restaurace, proto jsme zvolili Hotel Punta Margherita, který nabízel polopenzi. Zpočátku jsem z toho neměl úplně dobrý pocit, raději chodíme každý den jinam na jídlo, ale nakonec jsme za to byli rádi. Večeře se podávaly od 19.30, což jsme též přivítali, neboť naše návraty bývají dost pozdní. Každý večer 3chody a ještě navíc zeleninový salát. Výběr ze dvou variant, když jedna vždy regionální. Některé kombinace jídel pro nás hodně zvláštní, ale maximální spokojenost. Snídaně trochu na jedno brdo, ale dalo se.
V pátek 16.7 ve 4h ráno jsme vyrazili směr Německo-Rakousko-Švýcarsko-Itálie vybaveni všemi možnými covidpasy, dPLF formuláři a podobnými byrokratickými nesmysly. Ale k tomu až v závěru. Cesta celkem v pohodě, jen Italové mají zřejmě Rok tunelu, protože minimálně polovinu těchto zrychlovačů cestování rekonstruhují. Pak trochu kolony před Milanem, a po 18h jsme parkovali před hotelem.
Obec Valtournenche 1 500m, je typické alpské městečko. Zde je navíc doslova na každém kroku cítit úcta k prvním dobyvatelům nedaleké ikonické hory Matterhornu 4 478m. Ať už je to místní rodák J.A Carrel nebo i „konkurenční“ Edward Whymper. Hned druhý den ráno, za parádního vrcholového počasí, jsme vyrazili do nedalekého infocentra (z jižního Tyrolska-Dolomit, víme, že tam mívají super lokální mapy) mapu měli, sice ne zdarma jak v Dolomitech, ale super. Sedáme do auta a jedeme do horského centra Breuil-Cervinia 2 006m, což je vlastně takový italský Zermatt, jen ne tak honosný. Jedeme parádní horskou silnicí plnou serpentin a neuvěřitelných rozhledů (převýšení 500m na 9km), přijíždíme do místa, kde vyleze Matterhorn v plné kráse! Až se divím, že jsem nenaboural. Opravdu úchvatný pohled. Poté je už vidět skoro pořád. Parkujeme nedaleko centra (stejně jako v Chamonix-celý den a ZDARMA) Breuil je také vyjímečný tím, že v jeden moment lze na ulici potkat bikera, snowboardistu, turistu, lyžaře, ale také golfistu. Zajímavé vyžití.
Na rozkoukání jsme využili lanovku na Plan Maison 2 545m, což je první stanice lanovky mířící až do výše 3 480m, zde poprvé využíváme slevovou kartu, kterou jsme obdrželi v hotelu při příjezdu. Procházíme se po loukách, kocháme se výhledy, které nám jen tak nezevšední. Oběd si dáváme v nedaleké Chalet Etoile, v takové výšce krásná stylová restaurace. Super jídlo (cena přijatelná, tady si na vysokohorské přirážky moc nehrají) pivo zklamání, ale to je nám již známé. Dočerpané kalorie odcházíme spálit k jezeru Lago di Goillet 2 516m. Cestou zpět k lanovce nezbytné espresso v Baru Tuk Tu. Cestou zpět na hotel zastavujeme u jezera Lago Blu 1 931m, kde se za určitých světelných podmínek zrcadlí Matterhorn v hladině jezera. Povedlo se, viz galerie.
Na úpatí Matterhornu ve výšce 2 885m leží chata Rifugio Duca degli Abruzzi Oriondé a přesně to byl náš další cíl. Z Breuilu, opět za vrcholového počasí, začínáme stoupat. Cesta vede strmě do kopce, přicházíme ke kapli Cappella degli Alpini ve výšce 2 113m, kde je i obrovský dřevěný kříž. Po pár desítkách metrů přicházíme k místu, které nás okouzlilo, restaurace Royame Du Cervin. Parádně položené stavení! Tady strávíme odpoledne před odjezdem a pěkně s doutníkem 🙂 . Za stále slunečného počasí, polykáme výškové metry. Výhledy jsou neskutečné, nad námi dominant Matterhorn, vpravo Theodulohorn, Testa Grigia a Kleine Matterhorn a další vrcholy, ať už bílé nebo skalnaté. Příjemně se zchladíme u masivního vodopádu. Krátce po 14h dorážíme k chatě. Pořád slunečno, ale silný vítr. Dáváme klasicky těstoviny a lasagne, raději bez piva. Kousek za chatou leží ledovcové jezero Laghi dell Oriondé. Jezero je prakticky na úpatí Matterhornu, všude okolo leží sníh, pere slunce, a fouká silný vítr. Fotíme o sto šest, a pak zahajujeme sestup. Při sestupu se projeví veškeré naše zdravotní neduhy, ale nebudeme fňukat. Scházíme do Breuilu, přezouváme se a klesáme už autem k hotelu. Napravo od Matterhornu se rozprostírá část ledovce Furgg Glacier, který postupně přechází v Theodul Glacier po kterém jsme v roce 2011 při Tour de Monte Rosa sestupovali do švýcarského Zermattu. Konečná lanovky z Breuilu je ve výšce 3 480m na docela nevzhledném vrcholu Testa Grigia. S dvěma přestupy na Plan Maison a Laghi Cime Bianchi (je zde stejnojmenné jezero) cesta zabrala asi 40minut (opět úspora díky Cervinia cards). Na vrcholu je směrem do Švýcar vidět parádní sjezdovky, které jsou docela hojně využívány. Samozřejmě bych byl raději, kdyby zde byla panenská příroda, ale to nezměním. Kocháme se výhledy. V jeden okamžik vidíme Mont Blanc, Gran Paradiso, kam jsme v roce 2010 vylezli, a samozřejmě Matterhorn. Výhledy jsou parádní, teplo, bezvětří. Jen u chaty Rifugio Guide del Cervino je trochu více lidí. Při zpáteční cestě vystupujeme na Laghi Cime Bianchi, kde ve stejnojmenné restauraci obědváme. Já polentu, Magduna výjimečně těstoviny. Koukáme na šílence, co sjíždí na kolech okolní kopce. Couráme v okolí jezera a poté sedáme na lanovku a sjíždíme do Breuilu, kde v „naší“ oblíbené kavárně Casa montana dáváme to jejich úžasný espresso 🙂 .
Další den se vydáváme na druhou stranu od Matterhornu, směrem do vnitrozemí. Cílem je jezero Lago di Cignana 2 149m. Přesně tak, jak máme rádi, u jezera je chata Rifugio Barmasse. Start je tentokrát v samém centru obce, kousek od našeho hotelu. Zostra stoupáme z 1 483m lesem přes starou zemědělskou usedlost Falegnon 1 894m. Opět za slunečného bezvětří. Po další dávce výškových metrů již vidíme přehradu jezera. Volíme cestu mimo hráz a po pár minutách již s úlevou přicházíme k chatě. Venku hoduje pár turistů. Objednáváme talíře se sýrem a salámem a velkou minerálku, tu pak ještě jednu 🙂 . Vedro je velké. Prohlížíme mapu a rozhodujeme se jít přes hráz k nedaleké kapli Capella Di Cignana 2 145m. Kaple působí s okolím hodně charismaticky, zde jsme již šlapali sami, jen občas byl slyšet zvuk kravských zvonců, což tento pocit jen umocňovalo. Nás, ale čeká stoupání do sedla Finestra Di Cignana 2 445m. Předtím stavíme na farmě Chevaley 2 290m. Osvěžujeme se ledovou vodou a za stálého vedra stoupáme do sedla. V sedle trochu šok ze srázu dolů 🙂 . Tam kolena, a nejen, ty řádně trpí. A tady padá památná věta od Magduny: „Tak už jsem Ti z tý party zbyla jen já“ Zvuk kravských zvonců vystřídalo pištění svišťů. Traverzujeme po stráních dolů. Využíval jsem český portál mapy.cz. Ukázal cestu, která byla naposledy použita v minulém století. Takže to v jednu chvíli vypadalo, že nás čeká ještě 9km, což v tomto terénu znamenalo další 3hodiny…. Naštěstí stará dobrá klasika, papírová mapa a za další hodinu vcházíme, no nevím, jestli to byla chůze, do centra Valtournenche. Dali jsme si slušně do těla. 18km, nastoupáno 1 318m, a dolů jsme spadli o 1 307m. Ale ty zážitky, příroda, klid tu námahu několika násobně předčily.
Teď k těm opatřením. Několik týdnů před odjezdem jsem opravdu intenzivně sledoval opatření ve všech zemích, kterých se týkal náš výjezd. Trnul jsem, co která chytrá hlava vymyslí. Byli jsme připraveni vše se skřípěním zubů splnit, což se také stalo. Jeli jsme přes čtyři hraniční přechody, stejně tak zpět. Nikde, NIKDE!!!! Po nás NIKDO nic nechtěl! Ani v místě pobytu, při vstupu do restaurace, baru, hotelu, chat prostě nikde nic. Na jednom místě jsme byli, slušně, vyzváni k nandání roušky. A to při vstupu do lanovky pro cca 50osob, tam bych si jí stejně nandal sám. Kdo tady, a hlavně proč, vyvolává ten strach!? Byli jsme v části Itálie, která byla loni postižena covidem asi nejvíc z Evropy. Lidé se tam chovají pokorně, někdo nosí roušku (tam nemusí mít respirátor, stačí rouška) i venku, další jí sundá hned při východu z obchodu. Ale nikdo nikoho neprudí, neotravuje s nějakým certifikátem atd. Takže jediné místo, kde jsme letos v létě předkládali cokoli co se týká covidu, byl Hotel Sklář v Harrachově. V žádném případě neznevažuji tu spoustu obětí, ale ten chaos a vyvolávání strachu je slušně řečeno na přes držku!
Trochu statistiky na závěr:
Najeli jsme 2 402km
nachodili 91km, ▲3 141m, ▼2 957m, měřeno Polar GritX
Zvláštní poděkování:
Magduně – že do toho šla se mnou, a vůbec, ale opravdu vůbec neprotestovala, i když jí ta kyčel hodně limitovala. Naopak sama uznala, že si to maximálně užila
Personálu Punta Margherita – za super servis a trpělivost s naší jazykovou vybaveností
Alponošovi nebo kdo tam tomu šéfuje – za bezchybné počasí.
