Krušné hory 17.11

Státní svátek 17.listopadu vyšel na pátek, což byl signál pro výjezd někam do hor. Dohoda s Karlem a Zdenou zněla Krušné hory, konkrétně obec Kovářská, penzion Avionika. Krátce po poledni jsme dorazili do Kovářské. Po obědě, vývar a domácí prejt s bramborem, dohromady za 106,-Kč, a kávě, jsme přivítali Karla se Zdenou. Ubytovali jsme se, a za mírného mrholení vyrazili na prohlídku obce. Je vidět, že zde je kupní síla trochu někde jinde, než jinde v českých horách. Spousta domů zchátralých a neudržovaných. Nicméně jsme narazili na vyjímku v podobě http://cukrkavarna.webmium.com/ , kde proběhla sladká tečka, aby bylo zítra co shazovat v kopcích. Po návratu jsme zasedli v restauraci penzionu a probírali zážitky z minulých akcí.

Ráno po snídani, nenadchla, ale ani neurazila, jsme v 9 hodin nasedli do auta a vyjeli k vodní nádrži Přísečnice, kde jsme nechali auto. Za lepšího počasí, chvílemi přisvítilo i slunce, jsme pomalým krokem vyrazili na Jelení horu 993m. Cesta, chvílemi mimo turistické značení, ubíhala v pohodě. Se stoupajícimi metry přibýval sníh, nic hrozného, jen poprašek, ale spolu s občasným chladným větrem dával najevo, že paní zima se už hlásí o slovo. V 11.20 jsme dobyli vrchol, kde parta trempů právě rozdělávala oheň, neboť tam bivakovali. Proběhlo focení u kříže a na nedaleké vyhlídce. Na vyhlídce řádně foukalo, ale výhled to vynahradil, Klínovec, Fichtelberg, ale hlavně Přísečnická přehrada, a přímo před námi Velký Špičák 965m, náš další cíl. Vlevo dominovaly větrníky, musím přiznat, že mi ani moc výhled nezkazily. Zhruba za hodinu jsme opět usedli do auta a přiblížili se k Velkému Špičáku. Pohodovou cestou podzimním, barevným lesem jsme kolem 13hodiny dobyli další vrchol. Karel, jako vášnivý dobyvatel vrcholových křížů, byl trochu zklamán, neboť nedávná vichřice srazila kříž na zem. Původní vtípek, že si kříž tedy postavíme sami, se během pár minut začal měnit ve skutečnost. V poměrně silném větru jsme začali kříž renovovat. S pomocí holek, přidržovaly vodorovnou část, jsme kříž připravili na focení. Zahřáli jsme se, zasmáli jsme se a to je to hlavní. Sestup proběhl snad ještě rychleji než výstup a po 14hodině jsme dorazili na penzion, kde proběhl pozdní oběd a následný klid na lůžku. V 17hodin jsme zhodnotili akci, vykouřili vítězný doutník a docela brzy zalehli. Škoda, že jezdíme jen v tak malém počtu. Bohužel, myslím, že tento stav je už trvalý, neboť naši ostatní kamarádi a přátelé zřejmě tráví čas jinak.