Má devátá, první Jesenická, horská výzva byla od samého začátku jiná, divná… Poměrně pozdě oznámený termín (covidový fašismus zakazoval), nemožnost dostatečně trénovat (problémy s Achilovkou) a na závěr, od čtvrtka bolest v krku. To vše umocnilo úplně příšerný počasí na Červenohorském sedle při našem čtvrtečním příjezdu – 12stupňů, mlha a vichr. Naštěstí předpověď slibovala změnu, která i přišla a v sobotu bylo příjemně. Ubytování jsme zajistili na Červenohorském sedle ve stejnojmenném hotelu, pár metrů od startu. Volba výborná, s ubytováním a stravou jsme neměli žádný problém.
Na start v 9:20 jsem šel s heslem některých našich sportovců: Jdu si to hlavně užít a pak se uvidí… Na startu bylo, celkem ve všech kategoriích, více jak 600 závodníků, což je možná jeden z rekordů. Po startu, poměrně úzká cesta, takže se brzy oddělili běžci vlčáci od nás obyčejných účastníků. Zhruba na 6km, první problémy na levém běháku, náznak puchýře. Samozřejmě, v rámci co nejlehčího batohu, jsem neměl žádnou náplast. Ošetřeno vložením papírového kapesníku do ponožky 🙂 Tím jsem nabral slušnou ztrátu. Přede mnou na dohled mladá paní. Jo, tu musím dohnat! To se mi podařilo až asi po 2-3km, neboť když jsem jí byl takřka na dosah, tak zázračně přidala… Zhruba od 8km jsem pokračoval po boku Lucky ze Zlína, 33letá matka dvou dětí. Její manžel byl před námi asi 4-5km. Je pravdou, že nebýt jí, tak jsem na Pradědu 1 491m (10.km, první čipovací stanice) končil. Necítil jsem se nejlíp. Vzájemným hecováním jsme postupně předběhli několik závodníků před námi. Na Ovčárně zasloužené občerstvení, a pálíme dál. Při stoupání na Vysoké hole 1 465m jsem se od Lucky utrhl a běžel asi 4km sám. Při následném klesání mi ujela noha po kořeni a luplo v koleni 🙂 poté při stoupání na Dlouhé stráně 1 353m, jsem Lucku v dáli zahlédl a zpomalil. Dle jejích slov, to že jsem počkal jí zachránilo. Necelých 100 schodů před plochým vrcholem Dlouhých strání a nám oběma dochází voda, o jonťáku ani nemluvě. Klesáme do Koutů nad Desnou 562m, když už si myslím, že tam jsme, dorazíme ke sjezdovce. Samozřejmě k horní části. V polovině sestupu po sjezdovce, usedám a z vysoké trávy na kraji lesa „sbírám“ vodu a chladím rozjebané koleno. V Koutech je druhé čipovací místo, ale hlavně občerstvení a tam jsem rozhodnut své trápení ukončit. Lucka kategoricky odmítá 🙂 jít do cíle sama. Osvěžíme se a zkusíš to! Od kluků na čipovací stanici se dozvídám, že máme další dvě medaile na olympiádě! A v tu chvíli jsem se rozhodl: Tak to musím jít dál! Čeká nás posledních 5,5km, ale do táhlého kopce. Těch 451 výškových metrů je znát. Konečně cíl, společně vbíháme, ano vbíháme, za potlesku před námi doběhnuvších závodníků do cíle. Obětí, focení, pokec s organizátory a šup na hotel. Dnes to bylo hodně o hlavě, nejen o mé. Vzájemně jsme si pomohli, na rovinu, nebýt parťačky, skončil jsem mezi diskvalifikovanými. Příští rok po desáté!
Statistika: trasa 38,3km
▲1 430m, ▼1 430m
v čase 7:58h
umístění 121. ze 139 účastníků
Tři puchýře na levé noze, jeden slejzající nehet na pravé noze
Poděkování:
Firmě Rock Point, že to nenechali padnout.
Opět Magduně za doprovodný servis
Mílovi s Karlem za fandění na dálku
No a samozřejmě Lucce K. za energii, která nás dotlačila do cíle
