26.srpen
Dlouho vysněná vysokohorská cesta Alta Via 1 je konečně tu. Opět letecky, trochu předběhnu děj, autobusem už nikdy nikam! Letadlo nízkonákladové společnosti EasyJet s námi vzlétlo s 15minutovým zpožděním a i přesto jsme již v 18:35 dosedli na letiště Marco Polo v Benátkách. V 18:50 odcházíme z letiště s batohama. Jdeme na zastávku Tessera odkud nám má v 19:50 jet bus č.15 do Mestre, kde máme ubytování. U zastávky vidíme automat na lístky. Říkám Monice, můžeš prosím tě aspoň zjistit jak funguje ten automat? Po 3minutách: „Táto, to je bankomat!“ V hotelu Marriott, naproti naší zastávce měly údajně jít zakoupit jízdenky. Recepční nám sdělil, že v autobuse, že není problém, odpověď umocnil odzbrojujícím úsměvem. Autobus přijel na čas, a na čas i odjel. Ale bez nás, protože lístky u řidiče zakoupit nelze! Začali jsme stopovat, neboť ujíždějící autobus byl toho dne poslední. Asi po 12 minutách usedáme do malého vozu značky Renault. Zastavil nám sympatický pár Italů středního věku. Po otázce kam míříme, jsem jim ukázal adresu ubytování a oni nás dovezli až přímo před vchod! Vykládáme kam jedeme, hodně ožili po vyslovení Alta Via, dokonce se ptali z jakého jdeme směru. Po 20minutách vystupujeme před naším prvním ubytováním. Voláme panu Luigimu, po chvíli přichází sympatický usměvavý starší Ital, ukazuje pokoj atd. Ještě vyrážíme se podívat na zastávku odkud ráno vyjíždíme, rychlá večeře-pizza, pivo, víno a po 22h uleháme.
V 7:40 vstáváme, vycházíme, nakupujeme snídani a pití na cestu. V 8:20 nám jede autobus společnosti FlixBus do Dobbiaca, na který již máme zakoupeny lístky. Na zastávce nás málem poblil mladý Ital, který zřejmě trochu přetáhl nedělní oslavu. Jinak Mestre, příjemné a klidné předměstí Benátek. Cesta ubíhala v pohodě, hory byly stále blíž a blíž, počasí ideální. Jen vršky blížících se Dolomit byly podezřele bělejší a bělejší. Nechápu jak se to stalo, ale nabrali jsme zpoždění 30minut. Tím pádem nám ujel vlak z Dobbiaca do Villabassa. Naštestí to jsou jen 3km, takže vyrážíme pěšky neboť ve 13:19 nám jede autobus k magickému jezeru Lago di Braies 1496m, startu AltaVia1. Stíháme v pohodě, takže stíhneme i rychlý nákup u zastávky v kempu. V 13:45 vystupujeme z přeplněného autobusu. Přebalujeme, přezouváme se a po chvilkovém focení opravdu pěkného jezera vyrážíme. Jezeru vévodí majestátní stěna Croda del Beco. Obcházíme jezero po pravém břehu a pak začínáme zostra stoupat suťovým svahem. Čím stoupáme výše tím více se objevuje na zemi sníh… Stále stoupáme, když dojdeme na úpatí Seekofelu 2 810m, kde v sedle Forcela Sora Forno již vidíme dole cíl, Rifugio Biella (Seekofehutte)2 327m. Je 18:50 a u chaty nás vítají dva menší sněhuláci. Vcházíme a pohádková babička (cca70let) nám s úsměvem sděluje, že nás ubytuje v durmitor pokoji. Naše radost jí pobavila, bereme i polopenzi, i když již nestíháme společnou večeři, dostáváme jídelák. Já si dávám guláš s polentovou kaší a Monika těstoviny pomodorro, zapíjíme Radlerem a místním pivem. Po jídle prohlídka okolí a v 21:30 uleháme s dalšími 12ti poutníky.
V 6:45 vstáváme, neboť snídaně se podává již od 7hodin. Snídaně klasická v italských Alpách (žádná marmeláda jako loni ve Francii) sýr, šunka, pečivo, máslo, káva, čaj, džus. Krátce po osmé hodině vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Počasí ideální. Postupujeme po rovině, po chvíli odbočujeme do leva a mírně stoupáme. Cestu nám zpříjemňuje zvuk kravských zvonců a pasoucí se kozy. Po hodině klidné chůze přicházíme k chatě Sennes 2 126m, krátká zastávka na kávu a občerstvení. Teplota stoupá, po sněhu již ani památky. Pokračujeme po pastvinách, pak začínáme prudce klesat lesní pěšinou k salaším Fodara, kde je studánka. Náš další cíl je Albergo Alpino Pederü 1548m, což obnáší klesnout o cca 650m. Za chvíli se nám chata objeví v plné kráse. Leží v údolí a my pomalým sestupem traverzujeme dolů. Proti nám ❗ se potí cyklisté a cyklistky. Mají náš obdiv. V půl 12 je klesání u konce. Dáváme Radlera, sníme něco málo z našich zásob a krátce před 13hodinou začínáme stoupat, slunce pere, není před ním úniku. Využívám horského potoka a vykonávám minimální hygienu :), celková fakt nešla. Ta řezala 🙂 . Potkáváme Itala, asi v mém věku, šlape sám a má toho evidentně plný zuby. Jeho angličtina je ještě horší jak naše, ale přesto jsme zjistili, že jde stejnou trasu jak my, a že má na rozdíl od nás, booking na Rifugio Fanes… Přehoupneme se přes dvě sedla a přicházíme na nádherné místo. V malga Pices Fanes 2000m se osvěžujeme, neboť chata Fanes je již na dohled. Míjíme další chatu Ucia dles Muntagnoles a odbočku k další Rifugio Lavarella. To by v tom byl čert, aby se nenašla dvě místa na spaní. Bohužel opak je pravdou…. Milá paní recepční Petra, se snaží a obvolává výše uvedené chaty a ještě jednu za sedlem (už se nám vážně moc nikam nechtělo). Bohužel, odpověď FULL, nás netěší. Domlouváme si alespoň večeři, a pak i nocleh na otevřené terase chaty. U večeře se seznamujeme se sympatickým asi 30ti letým Němcem. Absolvuje též Alta Via 1, a překvapuje ho, že jsou problémy s ubytováním. Po půl desáté uleháme na provizorní lůžka do spacáků. Je jasná obloha a kolem 1hodiny ranní mě vzbudí měsíc, který okolí osvětluje jak ve dne.
Bylo tam fajn
No pojď, pojď..
Je tu krásně
Chutná?
Dole Senneshutte
To je architektura
Fodara
Riffugio Sennes
Pozdrav domů
29.srpen
Vstáváme v 6:30, lidé se docela diví, že jsme spali venku 🙂 , a že jsme nezmrzli. Po 7hodině vycházíme, čeká nás hodně náročná etapa. Hned zprudka stoupáme a přes Passo Limo a stejnojmenné jezero dorážíme k Malga di Gran Fanes, kde si dáváme čaj. Chata byla také plně obsazena, a horalové již taky vyráží vstříc dalším výzvám. Následující úsek patří k nejnáročnějším, ale zároveň k nekrásnějším co jsem kdy v horách absolvoval. Traverzem postupujeme jižně až k sedlu Ju dal Ega 2 176m. Odtud opět strmě stoupáme do dalšího sedla Force dl Lech 2 486m. Tady odlehčíme našemu proviantu, a záhy vidíme naproti na kopci Lagazuoi 2 835m stejnojmennou chatu, náš cíl. Vypadá to strašně, nejprve klesnout k Lagu di Lagazuoi 2 182m a pak stoupat k chatě. Již od rána měla Monika potíže s dýcháním a kašlem. Zřejmě tomu nepřispěl ani bivak na terase, ale zima jí nebyla, a na rozdíl ode mne spala velmi dobře, bylo to slyšet 🙂 . A tento namáhavý úsek zřejmě i s přispěním velkého vedra dokonal své. Před 15hodinou urvaný dorážíme k chatě, chata, jak jinak total full. Pokračovat na Rifugio Averau, případně Nuvolau je nemyslitelné. Padá rozhodnutí, sjet lanovkou dolů do Passo Falzarego 2 105m, kde je více možností se vyspat. Sjíždíme poslední lanovkou, a dole v baru řešíme co dál. Barmanka radí nocleh v Rifugio col Gallina asi 450m od baru. Pro jistotu tam voláme, nikdo nereaguje a tak vyrážíme. Sympatický mladý kluk v recepci nás ubytuje, objednáváme polopenzi a vyrážíme ucpat sprchu, naše první hygiena 🙂 Večeře v pohodě, kuřecí steak s br.kaší, Monika špenát s vaječnou omeletou, ale ještě předtím vydatná zeleninová polévka a sladká tečka na závěr. Řešíme nad mapama a nad internetem co dál. Unavený uleháme krátce po 21hodině. S Monikou lomcuje zimnice a zřejmě i horečka, počasí se s*re a předpověď je na pytel.
Nase loznice
Pano RifugioFanes
Ucia de Gran Fanes
Lago di Limo
Passo Limo
Signal? Kdepak...
V sedle Passo Limo
Jako, zivot, nahoru dolu
Traverz
Lago Lagazuloi
Puchyr
Tam je Rif. Lagazuloi
Uff, to bude bolet
Je tu krasne
Krize
Dolomity
Relax
Dream team
Dolomity
...uz nemuzu
Dolomity
Pano Dolomity
A jsme dole
A co dal
Usmev s horeckou
Dobra byla
Good apetite
Doplnit energii
30.srpen
Po noci, sice v posteli, ale ne úplně dobře vyspalí, padá těžké rozhodnutí. Končíme! 😥 Po snídani odcházíme na autobus do Cortiny, kde přespíme a další den vyrazíme směr Praha. Letenky přebukovat už nelze. Kupujeme přes FlixBus jízdenku na pátek 31.8 z Cortiny d‚Ampezzo do Mnichova, kde budeme mít hodinu čas a pak dalším busem v 18:00 do Prahy, kam dorazíme ve 23:10. V 8:20 nastupujeme do autobusu směr Cortina d’Ampezzo, mimochodem jedno z nejhezčích horských měst, srdce Dolomit. Cestou přistupuje nám známý Němec, balí to taky. Evidentně toho má taky dost. Počasí ho vyhnalo z hor, končit měl v pondělí…. V Cortině přes internet máme během pár minut super ubytování přímo na náměstí naproti kostelu v hotelu Montana za velmi příjemnou cenu. Zbytek dne trávíme odpočinkem, hlavně Monika, stav se podařilo alespoň stabilizovat, a pak prohlídkou města, nákupy suvenýrů a závěrečnou večeří, poprvé bez vítězného doutníku, neboť vítěze není… Cortina, já už tu byl kdysi s Magdou, nás opravdu nadchla. Kolem dokola hory, ale tak blízko, že to působí až trochu stísněně, i když jsou teď převážně v mlze
Col di Gallina
Passo Falzarego
Pokoj horalu
Pocasi se kazi
Cortina d'Ampezzo
Piknik na namesti
Hotel Montana
Zaslouzime si ho
Bianco wine
Posledni vecere
Wienerschnitzel po italsku
Tyrolsky strudl je nej
V baru Hacker Pschorr
Dobrou
31.srpen
Ráno parádní snídaně, v 10:50 sedáme do autobusu směr Mnichov, kde máme být v 17:00 a v 18:00 dalším busem do Prahy. Nebudu se rozepisovat o nepříjemném cestování autobusem, zdržování na hranicích Schengenu hraničními kontrolami, neuvěřitelnými kolonami a neustálého deště. Do Mnichova jsme přijeli s více jak 90ti minutovým zpožděním, tím pádem nám další spoj ujel. Už za cesty jsme volali, co udělat, aby nám vrátili peníze, neboť my za zpoždění nemůžeme. (dne 5.9 je vše uhrazeno). Hledáme další spojení domů, kam se už fakt těšíme. Zkoušíme letadla, vlaky, autobusy a nic, až další den…Nakonec Monice na netu vyskočí spolujízda! Bereme, v 21:30 nás od Allianzareny nabere pan Michael (Čech pracující v Mnichově) a odveze do Prahy za cenu 16€ na osobu! Ještě se dostat z autobusáku na druhý konec Mnichova 🙂 Nejdříve nadzemním metrem a pak podzemním metrem a jsme tam. V 21:30 vyjíždíme za neustálého deště. Krátce po 1hodině ranní jsme na Černém Mostě.
Hodnotit tuto akci pro mě není úplně jednoduché. V závěrečné třetině to bylo spíš o naší trpělivosti a schopnosti si poradit s nenadálými situacemi… Ještě se mi nestalo, aby se akce musela ukončit dřív. Jak říká Magda, vždy jsi měl štěstí, že vše klapalo, ale i tak to nakonec dopadlo dobře. A Magda má vždy pravdu 😛 (pokud ji ovšem zrovna nemám já…) Kousal jsem to rozhodnutí hodně těžce, při vybalování batohu doma, jsem byl i tak trochu na měkko… Život jde dál, hory tam zůstanou i další léta. A babička (ta měla taky vždy pravdu) říkala: NIKDY NEODCHÁZEJ OD ROZDĚLANÉ PRÁCE. Jinými slovy je na co navazovat…. Arrivederci Dolomiti
ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ:
Manželskému páru v Renaultu, který nás hodil z Benátek do Mestre
Paní chatařce z Rifugio Biella za úžasný přístup
Paní recepční Petře z Rifugio Fanes za snahu nás někam ubytovat, i když marně
Panu Michaelovi z Hradce za odvoz z Mníšku pod Alpou až do Prahy
Štěpánovi za noční odvoz z Černého Mostu domů
Všem turistům, horalům, chatařům, chatařkám a vůbec všem lidem co se pohybují v horách za pozitivní energii, která je tam úplně všude
A opět Monice, že do toho šla, a že bojovala, i když to nakonec nevyšlo….
Trochu statistiky, v horách jsme nachodili 74km, nastoupali jsme ↑ 3 403m a klesli ↓ 2 187m. Měřeno POLAR m430.