Kapverdy Boavista 2017

Další naše „ostrovní“ dovolená směřovala na Kapverdské ostrovy ležící v Atlantickém oceánu, je to nejzápadnější část Afriky. Konkrétně na třetí největší ostrov Boavista.

Tentokrát jsme se svěřili CK Exim Tours, a vcelku si není nač stěžovat. Vše co bylo nabídnuto, bylo i splněno. Jen  jejich organizované výlety jsme odmítli, šli jsme vlastní cestou. Hotel Royal Decameron Boa Vista leží doslova pár metrů od pláže a asi 15min jízdy od letiště v městečku Rabil. Od letiště, na kterém přistává asi 15 letadel týdně a po 18h je letiště uzavřeno.

Ostrov Boavista je poměrně malý 31km dlouhý a 29km široký. Myslím, že za těch 12 dní jsme navštívili asi všechna nejzajímavější místa. Pěší tůrou od hotelu po pláži Praia de Chaves až do hlavního města ostrova Sal Rei. Přes ruiny bývalé továrny na keramiku, tašky a cihly Fábrica da Chave, která je z větší části již zavátá pískem. Kousek od této staré továrny je velmi příjemná restaurace, bar Perola d’Chaves, ne nadarmo je na portálu TripAdvisor hodnocena jako nejlepší restaurace na ostrově. Nejedli jsme tam, ale posezení u kávy či piva je velmi příjemné, krásný výhled na Atlantic. Dále, stále po pláži k laguně Ribeira do Rabil. Laguna je obklopena písečnými dunami, kde se dají pozorovat ptáci (např. Burňák kapverský, Krkavec hnědokrký), kteří zde přezimují. Cesta vedla dále po pláži okolo rozlehlého hotelu sítě Riu, postaveného v maurském stylu…Tady už se Magdě dělalo z vedra trochu nedobře, takže zastávka v baru Morabeza beach bar, přimo na pláži, přišla velmi vhod. Bar je vskutku stylový, vyjímečný, tam prostě i já uvěřil, že Bob Marley žije! Po více jak hodinové pauze, posilněni kuřecím steakem s různými ingrediencemi (doteď nevím, co jsme vlastně jedli), ale bylo to velmi dobré, jsme už vlastně byli na předměstí Sal Rei. Město je opravdu malé, pro nás Evropany jiné… Hned po příchodu na hlavní street, do centra, jsme se stali terčem prodavačů suvenýrů a aluguérů, což jsou místní taxikáři. Suvenýry, asi jako všude jinde v těchto zemích. Od zajímavých, místních výrobků až po vyloženě nevkusné cetky. Využili jsme aluguera (cenu z města do hotelu jsme znali z recepce 10€). Alugueři jezdí z 90% terénními auty TOYOTA Hilux, kde se dá sedět i na korbě a šofér tím pádem jede pomaleji a vy se kocháte krajinou. Cena je daná, a je jedno jestli jede jeden pasažér nebo sedm. V Sal Rei jsme si společně s Tomášem a Karolínou (krajané, které jsme poznali už v letadle) vypůjčili čtyřkolky na celý den (80€ + 12€ plná nádrž ) A byla to velmi dobrá volba. Díky této akci jsme ostrov poznali asi nejvíce. Jedno z nejzajímavějších míst ostrova, je poušť o rozloze 10x15km, severovýchodně od Rabilu Deserto de Viana. Doporučuji vydat se tam s někým, kdo to tam zná. Stačí přejet přes dvě, tři duny a hrozí buď zapadnutí (což se mi povedlo několikrát), nebo, a to je horší zabloudění…. Neustále foukající vánek, totiž okamžitě zavane cestu kudy jste přijeli… Ale je to opravdu pohádková poušť. Další vyhlášenou lokalitou je údajně jedna z nejkrásnějších pláží světa Santa Monica na pobřeží Curralinho. Jsem si jist, že až se sem za pár let vrátíme, tak to tu bude vypadat jinak. Pláž je víc jak 7km dlouhá a 100m široká a široko daleko nenajdete stín. Myslím, že bude velký problém tuto lokalitu uchránit před výstavbou resortů. Jedno z nejkrásnějších míst, které jsme kdy navštívili. V podstatě omylem (zabloudili jsme na čtyřkolkách) jsme se dostali do nejstarší osady na ostrově Provocao Velha. Jestli se někde zastavil čas, tak opravdu tady… Tři, čtyři uličky, několik domků, jedna malá prodejna všeho a ničeho a pár lidí, kteří pamatují asi hodně. V obchůdku jsme se osvěžili vychlazenou colou a zakoupili domácí kozí sýr(3€ velikost jako náš velký hermelín, sýr vynikající). Mimochodem, kozí sýr patří mezi vyhlášené lahůdky ostrova. Jen nechápu z čeho tam ty kozy dokážou „udělat“ ten sýr, pastviny jsme za celý pobyt neviděli… Cestou zpět do Sal Rei jsme ještě zastavili v bývalém hlavním městě Rabil, krom letiště stojí za zmínku malé domky s pestrobarevnými fasádami. Jediné dva obchůdky provozují, ano čínští obchodníci! V obchodě se dá koupit snad vše nač si vzpomenete. V regále vedle ovoce je nabízena lednice, dále zednické kolečko nebo pečivo prostě supermarket. Severovýchodně od města Sal Rei je dlouhá pláž Costa de Boa Esperanca, kde leží vrak španělské lodi Santa Maria, která ztroskotala v roce 1968. K vraku jsme nedojeli, tohle je asi jediná věc, která mě zklamala. Vrak se rozpadá a za pár let zmizí úplně. Nedaleko od vraku se již připravovali biologové na příchod mořských želv karet. Karety na Boavistu připlouvají pravidelně od července do poloviny října klást vejce. Po nakladení vajec se vracejí do moře a nechávají vajíčka svému osudu. Dle statistik přežije jedno z tisíce… Bohužel, první karety dorazily až po našem odjezdu, pozorování želv při kladení je prý zajímavý zážitek. Nejvyšším vrcholem ostrova je vrchol Monte Estância s nadmořskou výškou 387 metrů. Bohužel jsem se tam nedostal, podmínky (přístupová cesta, velmi velké vedro) nebyly úplně ideální, bohužel. V Sal Rei jsme navštívili rybí trhy, oproti trhům  na Madeiře, byly asi pětinové. Tomáš koupil 1,5kg tuňáka za 3€!  Město se pomalu rozrůstá, budují se nové moderní domy(vkusné), ale nemyslím si, že pro domorodce.

Kapverdská kuchyně, je další věc kvůli, které se vyplatí se vrátit. Díky hotelovým restauracím jsme měli možnost poznat kapverdskou kuchyni, myslím, poměrně dobře. Jídla jsou vydatná a pestrá. Patří k ní koření pocházející z africké kuchyně, zatímco jiné pokrmy a suroviny jsou portugalského původu. Základ je kukuřice a rýže. Typické jídlo cachupa. Skládá se z kukuřice, fazolí (2-3 druhy), brambory, sladké brambory, maniok(zvláštní druh brambor), mrkev, zelí a kuřecí, vepřové nebo hovězí maso, česnek, cibule, rajčata, opečená klobása. To vše se vaří v hrnci, na závěr se přidá ryba, někdy i v celku. Působí to jak takové bohatší francouzské brambory. Toto jídlo nechybí snad v žádné kapverdské restauraci. Chutné.

Nejoblíbenější pokrm na celém souostroví je zřejmě, podobně jako na Madeiře, steak z tuňáka, s různými přílohami. Ryby a mořské dary byly na každodenním jídelníčku. Asi se nedá vše zde popisovat. Zmíním ještě jednu lahůdku, carpaccio z tuňáka. To jsme jedli poprvé, a jako předkrm, vynikající. Trochu jsme měli z počátku problém jíst syrové maso, ale kde jinde by ty ryby měly být čerstvé než tady.

Moučníků, páni a paní kuchařky podávali také hodně. Typický moučník je papája s kozím sýrem. Zajímavá a chutná kombinace. Nebo pudim, připomínají creme brůlée. Musíme, ale přiznat, že různé dezerty (dorty) lépe vypadaly než chutnaly. Nebyly špatné, ale poměrně dost přeslazené.

Grogue národní pálenka z cukrové třtiny. Chvíli mi trvalo než jsem jí přišel na chuť  s colou a ledem jako večerní long drink – super. Magdě se to za celý pobyt nepovedlo. Strela národní pivo, světlé, chutné a jemné pivo. Přirovnal bych to k naší lehké desítce. Když je studené, a bylo vždy studené, tak se pilo dobře. Cha dall’isola di Fogo jediné kapverdské víno. Už z názvu je jasné, že pochází z ostrova Fogo, kde je pěstováno na lávových vinicích. Víno nás uplně nenadchlo, máme raději vína více suchá. Rozlévaná vína byly jen dovozová, tedy portugalská.

Dovolenou na Kapverdském ostrově Boavista můžeme jen doporučit. Je to hlavně o exotice, relaxu s velkým R. Krásné pláže a bouřící oceán dá lehce zapomenout na každodenní trable, problémy a stresy nás Evropanů. Heslo místních NO STRESS jsme vzali brzy za své, ale stejně rychle jsme o něj přišli… Vlastně hned v Praze na letišti, kde jsme opět čekali na kufry více jak hodinu a půl, úplně stejný problém jako při návratu z Thajska – rozbitý pás dopravující kufry.  Chce se mi zase napsat, že se tam vrátíme, ale je třeba poznávat další lokality, na to je ten život příliš krátký.