Azory São Miguel 25.6

Letošní dovolenou jsme nasměrovali opět do Atlantického oceánu, na autonomní ostrovy Portugalska, na Azorské ostrovy, konkrétně ostrov São Miguel. Ostrov o délce 90km a šířce 15km je sopečného původu, a dává to o sobě vědět takřka na každém kroku.

Dovolenou jsme si tentokrát od úplného začátku až do konce plánovali a zařizovali sami, bez cestovky. A osvědčilo se. Pravdou je, že logistika cestování na Azory není úplně jednoduchá. V rámci úspor (3 000,-Kč/osoba) jsme letěli s TAP Portugal z Vídně. Čas ukázal, že to byla správná volba, hlavně z důvodu zrušení veškerých letů z Prahy do Portugalska na letošní léto… Do Vídně jsme využili služeb RegioJet, volba autobusu, ale nebyla dobrá. Tam v pohodě, ale zpět hrůza, to ale předbíhám. Z Prahy jsme vyrazili v úterý 25.6 v 7h a v 11:40 byli ve Vídni. Z Vídně nám letadlo letělo v 19:50 a po 3:35h jsme přistáli v Lisabonu, kde je ovšem o hodinu méně. Další spoj na São Miguel nám letěl v 7h, takže noc na letišti. Kupodivu to docela uteklo. V 7h jsme vzlétli z Lisabonu a za 2:25 jsme přistáli v hlavním městě celého souostroví, v Ponta Delgada, kde bylo o další hodinu méně, takže 8:25.

Auto přes Rentalcars jsme měli domluvené přímo na letišti na 10h. Hned na letišti ranní káva, z které se stal každodenní rituál. Portugalská káva DELTA je jedna z nejlepších značek co jsme kdy pili. A stejně jak v Itálii, je v podstatě jedno kde, všude stejně dobrá, a navíc v ceně od 0,70 – 0,90€. V 10h jsme převzali auto Opel Karl, překvapivě nebyl třeba mezinárodní řidičák, i když všude psali, že je nutný. Zapojili navigaci a vyrazili do 24km vzdáleného městečka Ribeirinha, které je v podstatě předměstím druhého největšího městečka Ribeira Grande (cca 30tisíc obyvatel). Parádní silnice, neskutečně upravené okolí silnic a hlavně, nikde žádný billboard. To bylo první, co nás zaujalo. První co nás překvapilo, byl kruhový objezd, ovšem na dálnici. Bez problémů jsme dorazili do našeho ubytování v soukromí, které jsme zajistili přes Booking už v Praze. Dům z doby kolonizace disponoval 5ti pokoji pro hosty. V přízemí žili majitelé, manželé se synem a babičkou. Jediná vada na kráse byla postel, která při sebemenším pohnutí děsně vrzala. V Dolomitech jsme vždy bydleli v rodinných penzionech, ale přístup jaký jsme zažili tady, neměl obdoby. Pan Emmanuel se nás každé ráno ptal, jaký máme plán, často poradil (podle počasí) co změnit, kam nejezdit, kdy tam jet (s ohledem na počty turistů). Třetí den ráno nám nabídl výlet jeho dodávkou do nedalekého národního parku Salto do Caprito, k vodopádu. V 11h jsme my, Maďarský pár a Izraelský pár společně se synem a psem Serenou vyrazili. My s přehledem nejstarší. Po 20ti minutách jízdy po kostkách stojíme na zapomenutém plácku u rozpadlé budovy. Jsme na dně vulkánu, kolem dokola strmé zalesněné úbočí. Opodál dobrý studený minerální pramen. Nikde žádné značení. Vyrážíme za naším průvodcem. Cesta se postupně měnila, až jsme se dostali do Jurského parku. Džungle, bahno podivně světle hnědé barvy, brodění potoky, strmé sestupování a ještě strmější stoupání. Turistická vycházka se postupně změnila v závod Spartan Race. Nejdříve Izraelka a poté i Maďar zahučely skoro po pás do rašeliniště. Někdy v polovině cesty nám Emi nařídil schovat veškeré foťáky do batohů, budeme potřebovat i ruce, ty se postupně změnili v přední nohy. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na krásné místo, před námi vysoký vodopád. Asi hodinová pauza, vyplněná focením, odpočinkem a mytím všeho, utekla jak voda. Cesta zpět již nebyla tak dramatická a po asi hodině a půl jsme došli k autu. Později jsme se dozvěděli, že k tomuto vodopádu nevede žádná značená cesta. Stezka, kterou jsme absolvovali, byla opravdu stezkou našeho průvodce. Takto technicky náročnou cestu jsme nikde ještě nešli. Trochu se tomu blíží některé části Slovenského ráje, ale tam jsou aspoň ty žebříky… Doma proběhlo vyčištění bot, a vše zprasené prádlo do připraveného koše. Emi nastartoval pračku a druhý den jsme měli vše v obýváku vyprané a složené. Večer jsme vyrazili na zaslouženou večeři do Ribeira Grande, já krevety, Magda steak s tuňáka, oba rybí polévku, závěr sladká tečka v podobě moučníku.

Celý ostrov je poset nádhernými vyhlídkami (Miradouro), místa jsou skoro vždy hned u silnice. Samozřejmostí je místo na parkování, všude zdarma. Po většinou bývají miradoura vybavena i místy na grilování (grily, dřevo, tekoucí voda, často i čistá toaleta i s papírem). A samozřejmě nádherné výhledy, ať už na Atlantik, nebo do vnitrozemí na Lagoa, což jsou sopečná jezera, kterých je na ostrově opravdu mnoho. Nejlepší miradoura jsou však ty dále od silnice, protože tam většinou nedošli autobusové a mikrobusové zájezdy místních cestovek. Faktem je, že turistů tu moc nebylo, oproti Madeiře tak desetina. Byly části dnů, kdy jsme pár hodin nepotkali živáčka. Když už jsme u srovnání s Madeirou (byli jsme 2016) São Miguel je podstatně víc rozmanitější, méně turistů, svým způsobem míň civilizovanější.

Ostrov jsme vlastně objeli kolem dokola (ne najednou), Emi předposlední den sám přiznal, že jsme asi viděli již vše z TOP míst ostrova. Hodně se nám líbil Parque Terra Nostra, kde jsou železité termální koupele (8€/osoba). Park leží v údolí Furnas, ve stejnojmenném městečku. Koupání v 39°C bazénkách (s vodopády) pod mohutnými magnoliemi, sequoiemi nebo ginkgo bilobami byl nevšední zážitek. Ve Furnas mají asi jednu z největších zvláštností ostrova. Jejich kulinářská specialita Cozido, vařená v dírách v zemi, kde bublá sirná voda ohřátá geotermální energií. V šest hodin ráno přijíždějí kuchaři, aby do připravených děr ponořili velké hrnce, ve kterých je navrstveno maso, klobásy, zelenina a brambory a ty se až do doby oběda samy dusí. Jídlo je sice ještě na stole v restauraci tak trochu cítit sírou, ale to mu dodává specifický charakter, jaký jinde nepoznáme. Přes den je možno zakoupit takto uvařenou kukuřici (1€), kukuřice se vaří i s listy! Dali jsme si 2x, protože ta chuť byla taková máslová, prostě jiná. Další atrakce ve Furnas byly další termální koupele Poça da Dona Beija (6€/osoba). Ve Furnas je celkem 24 pitných minerálních pramenů, ochutnal jsem jen asi 6-7, některé, hlavně ty chladnější, byly chutné. Kousek od Furnas se nachází sopečné jezero Lagoa das Furnas. Zde bylo JEDINÉ místo v parcích, kde se platí vstup a parking (2€/osoba) Nejhezčí pohled je z Pico do Ferro.

Zřejmě nejfotogeničtější místo ostrova je Lagoa do Santiago a Lagoa Azul z Miradouro da Boca do Inferno. Výšlap na tuto vyhlídku byl pro mě osobně asi fakt nejhezčí. V názvu má Peklo, tak jestli takhle vypadá peklo, tak se dobrovolně hlásím. Opět, měl jsem trochu strach, že tam bude moc lidí, překvapení bylo, že než došla Magduna, tak jsem tam byl sám. To tu krásu jen umocnilo. Dole v jezeře je tak čistá voda, že tam žijí raci. Dá se i koupat. Kousek od jezera leží městečko Sete Cidades, tam jsme využili v Restaurante São Nicolau možnost zakoupení si „talíře“ (8,50€/osoba) a co sníš, to sníš.

Další sopečné jezero, neméně krásné, ale ležící přímo u hlavní silnice, je Lagoa do Fogo. V jeho okolí žije pár druhů endemických ptáků. Opět v jezeru se dá koupat. Vyšlápli jsme si na Pico do Barrosa, odkud byl zase nezapomenutelný pohled. Zde jsme zažili to, čeho jsem se nejvíce bál. Náhlých změn počasí. Během pár vteřin, byla polovina kopce v mlze a druhá pod slunečním svitem.

U menších, a více „schovaných“ jezer Lagoa do Congro nebo Lagoa do Canario jsme byli úplně sami. Cesta většinou k nim vedla lesem, nebo okolo pastvin, kde se pásly krávy. Mimochodem, jejich mléko mi děsně chutnalo, bez problému litr na posezení. A jejich sýry sice nedosahují kvalit alpských, ale také chutnaly.

Další z našich cílů byla údajně jediná čajová plantáž a výrobna čaje v Evropě, Chá Gorreana. Přístup této rodinné firmy (fungují už od roku 1883) k turistům je následováníhodný. Vstup, prohlídka a neomezená konzumace zeleného i černého čaje zdarma….. Strávili jsme zde příjemné asi 2 hodiny. Čaj výborný, v malé prodejně jsme zakoupili domů. Čaj se tu pěstuje ve výšce 150 m.n.m. a pyšní se několika „nej“ Nejníže položené čajové plantáže na světě. Nejstarší čajové plantáže v Evropě. Nejbiologičtější čajové plantáže na světě.

Poblíž ostrova São Miguel leží směrem na jih malinkatý ostrůvek Islote de Vila Franca. Emi nám zajistil zpáteční lístky na člun (8€/osoba). Ostrůvek je sopečný kráter kruhového tvaru. Dnes je z něj národní park, poměrně přísně střežen strážci parku. Denně ostrov přijme maximálně 400osob. Byli jsme zde asi 4 hodiny, příjemné koupání, fajn relax při focení. Viděli jsem krásné červené kraby. Z ostrůvku jsme viděli nad městečkem Vila Franca do Campo Nossa zvláštní kapli Senhora da Paz. Člun nás po pár minutách opět dovezl do přístavu a za chvíli jsme po více jak 100 schodech došli ke Kapli, odkud byl výhled na osrůvek Islote de Vila Franca, kde jsme se před pár desítkami minut koupali.

Parque Natural dos Caldeirões jsme navšívili cestou po severovýchodním kraji ostrova. V parku je několik vodopádů, krásně upravená zeleň, opět vstup zdarma, prodejna suvenýrů a samozřejmě výborná káva. Na úplném východě ostrova leží městečko Vila de Nordeste, nic výjimečného, ale na nás klid tohoto místa hodně zapůsobil. Pod městem je další parádní lokalita, Ponta do Arrel. Maják, ke kterému se musí sejít, nebo sjet silničkou o klesání 35%, fakt krpál. Hodně fotogenické místo. Dále jsme pokračovali přes vyhlídky Ponta do Sassego, Ponta do Madrugada a vodopád Faial da Terra až k dalšímu městečku Povoação. Města jsou si tak nějak podobná, všude čisto, klid a krásně dlážděné chodníky, které již známe z Madeiry.

Poslední den, jelikož jsme odlétali až na večer, jsme strávili v hl. městě Ponta Delgada. V 17h jsme měli vrátit auto, umyté a s plnou nádrží, stejně tak, jak jsme převzali. Vše klaplo, až na problém s parkovacím lístkem v P.Delgada. Parkoviště zaplacené, ale lístek jsem nedal za sklo, v domnění, že to není třeba, když do parkovacího automatu zadávám SPZ auta. Nestačilo…takže pozdrav od společnosti za stěračem s pokutou 50€. Vydal jsem se na policejní stanici, která byla nedaleko. Kdo mě zná, ví, jak jsem jazykově vybaven. Policista byl v pohodě, rukama, nohama, gůglama mi poradil kam zajít. Dojeli jsme o pár ulic dál, kde sídlí společnost provozující parkoviště. Opět rukama, nohama a gůglama jsme vše vyřidili. V autopůjčovně vše také pochopili, takže spokojenost. Tím jsem se dostal k místním lidem. Lidé velice slušní, často nás sami od sebe zdravili, kdykoli bylo potřeba rady, poradili. Stejně tak na silnicích, kéž by to jednou takto fungovalo i u nás. Tady je svět ještě opravdu v pořádku. Ještě jsme museli utřít střechu auta, protože nějaký pták si zamanul, a, no zesral jí. Cestování domů bylo podobné jako na ostrov. Z Ponta Delgady letadlem do Lisabonu, tam opět noc na letišti. Brzy ráno do Vídně, z Vídně busem (už nikdy!) po rádoby dálnici domů do Prahy. Ještě se vrátím k těm ptákům, vůbec jsme na tyhle pozdravy opeřenců měli letos štěstí, hned druhý den Magdu trefil hned po výstupu z auta. Já se jí smál do té doby, než jsem zjistil, že se ten stříkanec od ní odrazil mě na kraťasy….

Jelikož se už počítáme mezi gastronauty, tak nemůže chybět nahlédnutí do místní kuchyně. Snídaně u Emmanuela a Laury byly v pořádku, sice každý den nastejno, ale dalo se. Místní sýry, samo sebou čaje, marmelády, zajímavá masová pomazánka, jogurty, müsli, teplé housky, toasty, ovoce, džus, káva (instantní a Dolce Gusto, ta byla nic moc). Bylo úplně jedno, kde zasedneme k jídlu, jestli v „honosněji“ vypadající restauraci nebo v malém bistru na kraji obce. Všude čerstvé ryby, zelenina, dary moře za ceny nižší než jaké jsme poznali v Itálii, Rakousku, Madeiře, o Francii a Švýcarsku ani nemluvě.

Shrnutí, jestliže předchozí dvě dovolené byli relaxem, tak letos to byl aktivní relax na nádherném ostrově uprostřed Atlantického oceánu, celkem opomíjený turisty, což je jedině dobře.

Trochu statistiky, najeli jsme 650km a nachodili 99km. A ty zážitky, ty se zvážit ani změřit nedají.

Obrigada São Miguel, Adeus!